Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zdviž

12. 2. 2007

Jeli jste někdy malým osobním výtahem? Jistě ano, a proto máte zhruba představu, kolik je tam místa. Přesněji kolik tam není místa. Pro šťouraly uvádím vybrané technické parametry výtahu v našem domě. Ták to máme - maximální nosnost 520kg a počet osob tři. Sakryš, počítáte se mnou? Můžeme si, koukám, dávat dvojité večeře :))

Jak prostorný náš výtah je, jsem objevila až v okamžiku, kdy jsme se daným dopravním prostředkem snažili urazit tři poschodí ve složení: dvě osoby, sádra, dvě berle, velký pes a ještě jeden menší leč taky slušně potrhlý pes.

Náš výtah má oproti jiným jednu nespornou výhodu, je totiž už od pohledu ultramoderní. Výkřiky moderní techniky ve mně bohužel kromě nekonečného údivu odnedávna vzbuzují také plíživý děs.

Nebudu vás déle napínat. Tož to bylo tak....

Výtah stojí v přízemí. Nastupuji, následována nejprve osádrovaným lazarem, pak Borem, pak dlouho nic, až milostivě přikráčí Jaga, zahryzne se Borovi do obojku a snaží se ho zadávit. Slabá půlhodinka v tahu, ale zdárně jsme se nalodili. Až potud vývoj událostí naprosto dle očekávání.

Osoba s hendikepem se ocitla nejblíže dveřím, tudíž je na ní, aby uvedla výtah v chod. Činí tak stisknutím tlačítka. A tím se dostávám pomalu k jádru pudla. Ultramodernost našeho výtahu totiž spočívá v tom, že se dveře samy zavírají podobně jako v metru, po stlačení čudlíku s číslem patra.

Stalo se, signál čudlíkem úspěšně vyslán. Dveře se téměř neslyšně zavírají, aby se následně ihned zase otevřely. Snažíme se zrakem pátrat, co jim brání v uzavření, ovšem v rámci gigaprostoru našeho výtahu pro tři obtloustlé osoby, je to záležitost další půlhodiny. Ha! Příčina odhalena, byl jí jak jinak jeden strakatý psí ocas a nestrakatý psí čumák. 

Jelikož psi nevykazují známky větší chápavosti a na slovní upozornění neuhnuli, situace si žádá ráznějších činů.

Sehnout se v takto obrovském výtahu je i za normálních podmínek nelehké, ale zkuste si to s nohou v sádře a o berlích. Tedy radši to nezkoušejte. Pokud byste to udělali v konstelaci podobné naší, stalo by se přibližně toto:

Přendáte si odhodlaně berle do jedné ruky a nedopatřením vyrazíte chrup opodál lelkující spolucestující. Není čas na omluvy. Usilovně držíte rovnováhu. Stejně není kam padat, tak se v klidu dál povážlivě kymácíte na jedné noze. Konečně v hlubokém předklonu volnou rukou zdárně odsunete z dráhy dveří psí ohon. Poté ještě zastrčíte psí čumák.

Hurááááá!!! Dveřím už nic nebrání v rozletu a v tu ránu se zavřou. Zavřou se bohudík tak rychle, že si ani nestačíte všimnout, že vám mezi nimi zůstala hlava. Bohužel spolucestující si toho všimnout stihne a místo podání první pomoci řve smíchy, což danou situaci nejenže neřeší, nýbrž poněkud problematizuje.

Naštěstí šlo již o poslední z útrap a nakonec jsme ten výškový rozdíl přeci jen překonali.

Závěrem podotýkám, že pouze psi vyšli z tohoto skupinového gilotinového zážitku bez zjevné újmy, jen s drobným psychickým otřesem z dlouhých časových prodlev :)

A výtahu se už obloukem vyhýbám...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Výťahové dvere

(sadrova noha, 12. 2. 2007 8:39)

Slečna výťahová spolucestujúca zabudla na jednu maličkost, ktorú zrejme nevidela rátajúc si vyrazené zuby mojou barlu a cez môj predklon, ako som držal, jedinou voľnou rukou, Jage chvost, aby ho nemala v záujmovom poli fotobuniek a dvere sa mohli zavrieť. Jaga sa začala braniť nechápajuc prečo nemôže mať chvost tam kde ho chce mať a ešte si ním kývat od radosti že sa zmestila do výťahu. To bránenie spočívalo v razantnom okusovaní mojej ruky, nie ako prejav psej lásky ale ako prejav odhodlanosii vybojovať si slobodu. Tak iste uznáte, že pri danej zložitej situácii som si nevšimol, že sa moja hlava dostala do záujmového priestoru dverí, avšak mimo kontrolné fotobunky .....