Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velikonoční Prokopské údolí

9. 4. 2007

Velikonoční pondělí jsme se rozhodli strávit na procházce v Prokopáku. Vyrazili jsme zhruba na jedenáctou, a protože polovina národa tou dobou svlažovala hrdlo kořalkou na koledě a druhá si léčila mozoly na pozadí, bylo tam příjemně pusto a údolí se zahustilo lidmi a psy až odpoledne. 

Procházku jsme zahájili poměrně akčně. Šli jsme se podívat k Prokopskému jezírku. Vládla tam taková intimní ospale sváteční atmosféra, lidé nejrůznějšího převážně stáří ale i mládí dekorativně postávali a posedávali kolem vody. No a, co jsme podcenili, uprostřed jezírka se naparovaly dvě krásné veliké labutě. Boro byl dost  v klidu. To Jaga je ještě nikdy neviděla tak zblízka. Celá se napružila, vrčela, štěkala a nakonec jednoduše šla po nich. Jenže labutě, jak známo, plavou ve vodě. Jaga ale moc ne. Tak to zkusila oklikou. Z jedné strany jezírka, pak z druhé. Dokonce se ze zoufalství vysápala dosti nebezpečně na skálu a z výšin se natahovala za labutí. Pak jí nezbylo nic jiného, než skočit do té proklaté vody, protože ze skály nebylo cesty zpět. To celé k velkému pobavení a cvakání fotoaparátů veškerého publika kromě mě. Po neúspěšném pokusu odlovit alespoň jednoho bílého ptáka začala pobíhat po břehu a otřepávat litry vody z kožichu. Tak jsme se radši vydali dál. Nevěřili byste, co to dá práce odvolat psa od takových dvou roztomilých labutěk. Zase jsem bohužel vypadala, že to vůbec nemám pod kontrolou.

Trochu mě znepokojilo, že navzdory neblahé zkušenosti s labutí, začala Jaga vyhledávat každý potok, louži, říčku a bahno. Hlavně bahno. A klidně se máčela až po krk i výš, capkala v mělčinách a radostně plavčila v hloubkách. V jeden moment se nám ztratila z dohledu a když jsem ji dostihla, vycházela právě z potoka a významně se olizovala. Když jsem zkusmo přičichla k její tlamě (opatrně samozřejmě – riziko poměrně velké), voněla !!! zřetelně po nanukovém dortu – příchuť vanilková. Vskutku zvláštní, ten bych v potoce nečekala.

Ale jinak musím už hlavně a převážně chválit. I když za to asi nemůžu až tak já a moje výchovné metody, Boro a kupodivu i Jaga vcelku bez větších obtíží míjeli lidi, cyklisty (těch se Boro občas docela vylekal), psy, děti, děti na koloběžkách, děti na kolech a děti i dospělé na bruslích. Dokonce se ani nezřítili ze skály a nikoho nezašpinili.

Abych tady nemlela jen o Jaze. Boro měl taky svou chvilku slávy. Dost se mu líbila černá retrívřice. Vzhledem k tomu, že je zamilovaný každou chvíli (do jiné), tak jsme se k tomu postavili zkušeně čelem a vznikající intimní poměr ihned v počátcích zatrhli připoutáním na vodítko a čekali jsme, až jeho milovaná zmizí za zatáčkou.

Když tady tak píšu o chvilce slávy, vzpomněla jsem si, že přeci jen musím trochu pokazit tu mou chválu. Na konci výletu Jaga ještě malounko zlobila. Jednak si našla v odpadkovém koši ledabyle pohozenou konzervu, kterou se rozhodla dojíst a také se ztratila v potoce. Sice jen na pár minut, ale i tak jsem se stačila leknout, kampak se ten čumáček neposlušnej zatoulal.

Sečteno, podtrženo prima pondělí.

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Velikonoční Prokopák

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář