Jdi na obsah Jdi na menu
 


Už je to tady

9. 5. 2007

Jaga se rozhodla završit první rok svého života háráním. Na tuto událost roku čekám již od jejích šesti měsíců, takže jistě chápete, že je to pro mě bomba a dost to prožívám. Občas mi kane slza dojetí, jak už je moje holčička veliká. Na druhou stranu jsou jisté okolnosti, které dávají tušit, že to až taková sranda nebude.

Například ta okolnost, že kromě fenečky sdílíme domácnost s pejskem. To snad už není ani okolnost, ale přímo kontraindikace. Ale co už. Nějak bylo, nějak bude.

První bedlivé pozorování ze dne č.1 přineslo zhruba toto:

Po mém příchodu domů Jaga při razantním vyskakování do výše v rámci vítání utrousila několik kapek krve na dlaždičky. Situaci jsme bystře vyhodnotili jako její hárání. (No moc se nesmějte. Diferenciální diagnostika v těchto případech bývá velice obtížná, jak napovídá například vyprávění Andrey, kterak její známí zaměnili vypadlá nacucaná klíšťata na podlaze za hárání. Bylo jim pravda divné, že už zase...)

Rozhodli jsme se neustoupit ze svých zvyklostí jen kvůli nějakým hnutím přírody a vydali jsme se na psí louku. Venčení proběhlo relativně v klidu, čemuž jsme byli rádi. Oba přítomní pejsci změnu zaregistrovali až po chvíli a Jagu očichávali, jenže ona je to holka od rány a nějaké ty přílišné důvěrnosti moc netoleruje. Artur je všeobecně v Jagině nelásce, takže si moc netroufal přibližovat. Labrador Bač před ní pak buď strachy prchal nebo vyzývavě štěkal hlubokým chraplavým a hlavně nepřetržitým štěkotem, při němž tuhne krev v žilách a duní lebky všem přítomným (Bačovi víc). Ale nátlak byl na ni činěn pouze občas a dalo se to v klidu zvládnout. Borovi bylo to celé dost fuk. Jako pozitivní bych vyhodnotila hlavně to, že Jaga hledala útočiště u mě, tudíž si asi přeci jen uvědomuje, co vše pro ni její panička vykonala. Zároveň to vypadá, že je trochu unavenější a klidnější. Večer odmítla jít čůrat a z křesla se tvářila, že má právě půlnoc.

 

Den č.2:

Zato ráno jsem vyvenčila psa, za kterým byl ještě jeden pes. Borovi začínal čumák tam, kde Jaze končí zadek. Ta přestala být milá dokonce i na Bora a když si ji příliš dlouho prohlížel, temně vrčela. Po příchodu z procházky jsem proto použila preventivně zakoupený „sprej pro hárající feny“, který jsem krátce poté přezdila na „smrad pro hárající feny“. Boro, který se do té doby nemohl nové Jagy nabažit, se po přiblížení smradlavého chemického čehosi překvapeně posadil a s výrazem „tady něco nehraje“ se znechuceně odvrátil.  Já jsem se taky znechuceně odvrátila, ale moc to nepomáhá. Uvidíme, kdo to vydrží dýl.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

já jsem varovala,

(Dáša, 9. 5. 2007 10:48)

sprej opravdu smrdí děsně, minule po aplikaci na Chrupky pozadí mě celá rodina proklínala a chtěla mě i Chrupku vystěhovat. Chrupka nyní dohárává a celou dobu je na případné nápadníky také velice nepříjemná, o víkendu dokonce při odhánění nápadníka, který byl u nás na návštěvě došlo k její první rvačce a k tomu že hárá, smrdí po spreji, měla ještě prokousnuté krvácející ucho. Ale furt lepší než vlčákočeskostrakatá štěňátka. Tak se holky držte, přeji bezproblémové odhárání.:-)